Občanská válka ve Francii, Vybrané spisy K. Marxe a B. Engelse
(s. 536-545)



[...]

III
Zrána dne 18. března 1871 byla Paříž probuzena hromovým voláním: "Ať žije Komuna!" Co je Komuna, tatosfinx, která staví buržoasní rozum před tak těžkou zkoušku? "Pařížští proletáři," pravil ústřední výbor ve svém manifestu ze den 18. března, "vidouce porážky a zradu vládnoucích tříd, pochopili, že udeřila hodina, kdy musí zachránit situaci převzetím vedení veřejných záležitostí do vlastních rukou... Pochopili, že je jejich nejvyšší povinností, že mají absolutní právo stát se pány svých vlastních osudů a chopit se vládní moci." - Avšak dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinerii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely.
Centralisovaná státní moc se svými všudypřítomnými orgány, založenými na principu systematické hierarchické dělby práce - se stálou armádou, policií, byrokracií, duchovenstve, soudcovským stavem - pochází z dob absolutní monarchie, kdy sloužila vznikající buržoasní společnosti jako mocná zbraň v boji proti feudalismu. Přesto však byl její rozvoj brzděn všelijakým středověkým haraburdím, velkostatkářskými a šlechtickými výsadama, místními privileji, městskými a cechovními monopoly a provinciálními ustanoveními. Obrovské koště francouzské revoluce XVIII. toletí smetlo všecky tyto trosky zašlých dob a vyčistilo tak zároveň společenskou půdu od posledních překážek, které stály v cestě nadstavbě moderní státní budovy. Tato moderní státní budova byla vztyčena za prvního císařství, které samo bylo zplozeno koaličními válkami staré polofeudální Evropy proti moderní Francii. Za dalších režimů byla vláda podřízena parlamentní kontrole, t. j. přímé kontrole majetných tříd. Na jedné straně se vyvinula ve skleník, v němž bujely nesmírné státní dluhy a drtivé daně, a stala se jablkem sváru pro konkurující si frakce a dobrodruhy vládnoucích tříd, kteří k ní byli neodolatelně přitahováni její úřední mocí, jejími příjmy a sinekurami; na druhé straně se však pod vlivem hospodářských změn společnosti změnil její politický charakter. Tou měrou, jak pokrok novodobého průmyslu vytvářel, rozšiřoval a prohluboval třídní protiklad mezi kapitálem a prací, touž měrou nabývala státní moc stále více charakteru veřejné moci k potlačování dělnické třídy, nástroje třídního panství. Po každé revoluci, která znamená uršitý pokrok třídního boje, vystupuje ryze potlačovatelská povaha státní moci stále zjevněji. Revoluce z roku 1830 přenesla vlýdu s velkostatkářů na kapitalisty a tím se vzdálenějších nepřátel dělníků na jejich přímé nepřátele. Buržoasní republikáni, kteří jménem únorové revoluce uchvátili státní moc, použili jí k uspořádání červnových masakrů, aby dokázali dělnické třídě, že "cosiální" republika neznamená nic jiného, než jejich sociální porobení republikou, a royalisticky smýšlející mase buržoasie a velkostatkářů, že mohou starosti a peněžní výhody vlády klidně přenechat buržoasním republikánům. Po tomto jejich jediném hrdinném červnovém činu nezbylo však buržoasním republikánům nic jiného než ustoupit z prvních řad do posledních řad "Strany pořádku" - této koalice, utvořené ze všech konkurujících si frakcí a stran vykořisťovatelských tříd, stojících nyní v otevřeném protikladu k třídám vyrábějícím. Nejvhodnější formou jejich společné vlády byla parlamentní republika v čele s Ludvíkem Bonapartem jako presidentem+ byla to vláda nezahaleného třídního terorismu a úmyslného urážení "sprostého davu" ("vile multitude"). Byla-li, jak řekl Thiers, parlamentní republika státní formou, která nejméně dělila frakce vládnoucí třídy, otevřela zato propast mezi touto nepočetnou třídou a celou masou společnosti žijící mimo ni. Jestliže za dřívějších vlád vnitřní rozkoly této třídy ještě omezovaly státní moc, tu dnes tato omezení jejím sloučením padla. Ježto hrozilo povstání proletariátu, použila nyní sjednocená majetná třída státní moci bezohledně a drze jakoi národního nástroje války kapitálu proti práci. Avšak její nepřetržité křižácké tažení proti vyrábějícím masám ji nutilo nejen k tomu, aby výkonnou moc vybavovala ustavičně rostoucí mocí potlačovatelskou+ nutilo ji též, aby svou vlastní parlamentní tvrz - Národní shromáždění - postupně zbavovala obranných prostředků proti výkonné moci, až Ludvík Bonaparte, který byl ztělesněním této výkonné moci, představitele vlastnických tříd rozehnal. Přirozeným nástupcem republiky Strany pořádku bylo druhé císařství.
Císařství, jehož křestním listem byl stáýtní převrat, pověřovacím listem všeobecné hlasovací právo a žezlem šavle, předstíralo, že se opírá o rolnictvo, onu velikou masu výrobců, kteří nebyli přímo zapleteni do boje mezi kapitálem a prací. Předstíralo, že zachraňuje dělnickou třídu tím, že zlomilo parlamentarismus a s ním nezahalenou podřízenost vlády majetným třídám. Předstíralo, že zachraňuje majetné třídy tím, že udržuje jejich hospodářskou svrchovanost nad dělnickou třídou+ a konečně předstíralo, že sjednocuje všecky třídy kolem vzkříšeného přeludu národní slávy. Ve skutečnosti bylo císařství jedinou možnou vládní formou v době, kdy buržoasie již ztratila schopnost vládnout národu a kdy dělnická třída jí ještě nenabyla. Celý svět vítal císařství jako zachránce společnosti. Za jeho panství buržoasní společnost, zbavená všech politických starostí, dosáhla takového rozvoje, o jakém se jí nikdy ani nesnilo. Její průmysl, její obchod vzrostly do nesmírných rozměrů+ finanční švindl slavil kosmopolitické orgie, bída mas se ostře odrážela od nestoudné okázalosti pokryteckého, přetíženého a podlostí čpícího přepychu. Státní moc, vznášející se zdánlivě vysoko nad společností, byla ve skutečnosti nejskandálnějším skandálem této společnosti a zároveň semeništěm veškeré hniloby. Její vlastní zpuchřelost a zpuchřelost zachráněné jí společnosti byla obnažena bodáky Pruska, které samo hořelo touhou přeložit těžiště tohoto režimu z Paříže do Berlína. Imperialismus je nejprostituovanější a současně konečnou formou oné státní moci, kterou vznikající buržoasní společnost vytvořila jako nástroj svého vlastního osvobození z feudalismu a kterou plně rozvinutá buržoasní společnost přeměnila v nástroj ujařmení práce kápitálem.
Přímým protikladem císařství byla Komuna. Volání po "sociální republice", kterým pařížský proletariát zahájil únorovou revoluci, vyjařovalo jenom neurčitou touhu po republice, která měla odstranit nejen monarchickou formu třídního panství, nýbrž samo třídní panství. Komuna byla určitou formou takové republiky.
Paříž, středisko a sídlo staré vládní moci a současně společenské těžiště francouzské dělnické třídy, povstala se zbraní v rukou proti pokusu Thiersovu a jeho krautjunkerů, snažících se obnovi, vzkřísit a zvěčnit tuto starou vládní moc zděděnou po císařství. Paříž mohla klást odpor jenom proto, že byla obležením zbavena armády, na jejíž místo nastoupila národní garda složená hlavně z dělníků. Nyní šlo o to, aby se tato skutečnost stala trvalým zařízením. Proto prvním dekretem Komuny byl dekret o zrušení stálé armády a jejím nahrazení ozbrojeným lidem.
Komuna se utvořila z členů městských rad, zvolených v jednotlivých pařížských okresech na základě všeobecného hlasovacího práva: tito radní byli odpovědni a kdykoli sesaditelní. Jejich většinu tvořili samozřejmě dělníci anebo uznaní zástupci dělnické třídy. Komuna neměla být parlamentním, nýbrž pracovním sborem, výkonným i zákonodárným zároveň. Policie, dosud nástroj státní vlády, byla ihned zbavena svých politických funkcí a přeměněna v odpovědný a kdykoli sesaditelný orgán Komuny. Týž osud stihl i úředníky všech ostatních správních odvětví. Počínaje členy Komuny, shora až dolů, veřejná služba musela být vykonávána za dělnickou mzdu. Veškeré výsady a representační příplatky vysokých státních hodnostářů zmizely zároveň s těmito hodnostáři. Veřejné úřady přestaly být soukromým vlastnictvím náhončích centrální vlády. Nejenom městská správa, nýbrž i veškerá iniciativa vykonávaná dosud státem byla vložena do rukou Komuny.
Jakmile bylo jenou odstraněno stálé vojsko a policie, nástroje materiální moci staré vlády, přistoupila Komuna ihne k tomu, aby zlomila nástroj duchovní poroby - moc páterů+ dekretovala rozpuštění a vyvlastnění všech církví, pokud byly korporacemi vládnoucími majetkem. Kněží byli posláni do zátiší soukromého života, aby tam po vzoru svých předchůdců, apoštolů, žili z almužny věřících. Veškeré vyučovací ústavy byly bezplatně otevřeny lidu a zároveň očištěny od jakéhokoli vměšování státu a církve. Tím bylo školní vzdělání nejen učiněno přístupným každému, nýbrž i věda sama byla zbavena okovů, jimiž ji poutají třídní předsudky a vládní násilí.
Soudní úředníci pozbyli oné zdánlivé nezávislosti, která sloužila jen k tomu, aby zastírala jejich poddanost střídajícím se vládám, kterým každé po řadě skládali a opět rušili přísahu věrnosti. Jako všichni ostatní lidé sloužící veřejnosti měli být napříště voleni, odpovědni a sesaditelní.
Pařížská komuna měla být samozřejmě vzorem všem velikým průmyslovým střediskům Francie. Jamile by byl jednou komunální řád věcí nastolen v Paříži a v druhořadých centrech, musela by stará centralisovaná vláda ustoupit samovládě výrobců i v provinciích. Ve stručném nástinu národní organisace, k jehož rozpracování nezbylo Komuně času, je výslovně řečeno, že Komuna se měla stát politickou formou i nejmenší vsi a že stálé vojsko v zemi má být nahrazeno lidovou milicí s co nejratší služební dobou. Venkovské obce každého okresu měly své společné záležitosti spravovat přstřednictvím shromáždění delegátů v okresním městě a tato okresní shromáždění měla pak opět vysílat své delegáty do národního zastupitelstva v Paříži; delegáti měli být kdykoli odvolatelní a měli se přísně držet instrukcí svých voličů (imperativní mandát). Nemnohé, avšak důležité funkce, které pak ještě zbyly centrální radě, neměly být odstraněny, - takové tvrzení by bylo úmyslným falšováním - nýbrž měly být přeneseny na komunální, t. j. přísně odpovědné úředníky. Jednota národa neměla být rozbita, nýbrž naopak organisována komunálním zřizením, měla se stát skutečností zničením oné státní moci, která se vydávala za ztělesnění této jednoty, ale chtěla být nezávislou a nadřízenou vůči národu, na jehož těle byla pouhým cizopasným nádorem. Úkolem Komuny bylo odříznout ryze potlačovatelské orgány státní moci, která si osobovala právo stát nad společností, a vrátit je do rukou odpovědných služebníků společnosti. Místo aby všeobecné hlasovací právo jednou za tři léta nebo za šest let rozhodovalo o tom, který člen vládnoucí třídy má lid v parlamentě zastupovat a potlačovat (vertreten und zertreten), místo toho mělo všeobecné hlasovací právo sloužit lidu organisovanému v komuny, tak jako individuální hlasovací právo slouží kterémukoli zaměstnavateli k tomu, aby si vyhledal dělníky, dozorce a účetní pro svůj závod. A je dostatečně známo, že si společnosti právě tak dobře jako jednotlivci vždycky dovedou najít pro své praktické podniky pravé muže, a jestliže se někdy zmýlí, dovedou svůj omyl brzy napravit. Na druhé straně nemohlo být duchu Komuny nic cizejšího než náhrada všeobecného hlasovacího práva hierarchickou investiturou.¹

1 Investitura - systém jmenování hodnostářů, uvádění v úřad, zejména církevní. Ve středověku se o ni vedl boj mezi mocí církevní a světskou. (Pozn. red.)

Je obvyklým osudem nových dejinných výtvorů, že bývají mylně považovány za obdobu zjevů starších, dokoncepřežilých forem společenského života, jimž se poněkud podobají. Tak i tato nová KOmuna, která láme moderní státní moc, byla považována za vzkříšení středověkých komun, které tu byly před onou státní mocí a tvořily její základnu. - Komunální zřízení bylo mylně považováno za pokus nahradit svazem drobných států, jak o něm snili Montesquieu a girondisté, onu jednotu velikých národů, která sice původně vznikla násilím, avšak přesto se dnes stala mocným činitelem společenské výroby. - Antagonismus mezi Komunou a státní mocí byl omylem považován za přehnanou formu starého boje proti přílišné centralisaci. V některých zemích zabránily zvláštní dějinné okolnosti klasickému vývoji buržoasní vládní formy, jímž prošla Francie, ale umožnily, jako na př. v Anglii, aby veliké centrální státní orgány byly doplňovány korupčními farními shromážděními (vestries), čachrářskými městskými radama a sveřepými pečovateli o chudé ve městech a fakticky dědičnými smírčími soudci na venkově. Komunální zřízení by naopak vrátilo společenskému tělesu všechny ony síly, které dosud stravoval tento cizopasný nádor "stát", který se živí na účet společnosti a brzdí její volný pohyb. Již tímto činem by bylo zahájilo obrodu Francie. - Buržoasie provinciálních měst viděla v Komuně pokus o obnovení onoho panství nad vesnicí, které provincionální buržoasie vykonávala za Ludvíka Filipa a které za Ludvíka Bonaparta bylo vytlačeno domnělým panstvím vesnice nad městy. Ve skutečnosti však by bylo komunální zřízení podřídilo vesnické producenty duchovnímu vedení okresních měst a bylo by jim tam zabezpečilo v městském dělnictvu přirozené zástupce jejich zájmů. - Pouhá existence Komuny přinášela jako samozřejmost lokální samosprávu, avšak již nikoli jako protiváhu zbytečné nyní státní moci. Jenom nějaký Bismarck, která nezaměstnává-li se právě svými intrikami železa a krve, se rád vrací ke svému řemeslu spolupracovníka "Kladderadatsche" (berlínského Punche¹), které tak odpovídá kalibru jeho ducha - jenom takový člověk mohl přijít na nápad, že Pařížská komuna v podstatě usilovala o pruské městské zřízení, onu karikaturu francouzského městského zřízení z roku 1791, která dělá z městských správ pouhá podřízená kolesa pruské státní policejní mašiny. - Komuna uskutečnila heslo všech buržoasních revolucí - lacinou vládu - tím, že zrušila oba největší zdroje výdajů, armádu a úřednictvo. Její pouhá existence byla popřením monarchie, která, alespoň v Evropě, je obvyklou přítěží a nepostradatelným pláštíkem třídního panství. Komuna dala republice základnu skutečně demokrackých zřízení. Avšak ani "laciná vláda", ani "pravá republika" nebyla jejím konečným cílem; obojí přinesla jen mimochodem a bezděčně.

1 "Kladderadatsch" - německý satirický časopis, vycházel v Berlíně od roku 1848+ "Punch" - anglický satirický časopis, vycházel v Londýně od roku 1841. (Pozn. red.)

Rozmanitost výkladů, jejichž předmětem byla Komuna, a rozmanitost zájmů, které v ní našly svůj výraz, dokazují, že byla veskrze pružnou politickou formou, zatím co večkeré dřívější vládní formy byly v podstatě potlačovatelské. Pravé její tajemství záleželo v tom, že byla v podstatě vládou dělnické třídy, resultátem boje třídy vyrábějící proti třídě přivlastňující, byla konečně objevenou politickou formou, v níž mohlo být uskutečněno hospodářské osvobození práce.
Bez této poslední podmínky bylo by komunální zřízení nemožností a klamem. Politické panství výrobců nemůže existovat zároveň se zvěčněním jejich sociální poroby. Komuna měla být tudíž pákou k převratu oněch hospodářských základů, o něž se opírá existence tříd, a tudíž i třídní panství. Jakmile je práce osvobozena, stává se každá člověk dělníkem a produktivní práce přestává být vlastností určité třídy.
Je to zvláštní věc: sotvaže někde vezmou dělníci věc do svých rukou, tu přes všechny veliké řeči a nesmírnou literaturu posledních šedesáti let o osvobození dělnictva - zazní ihned opět apologetické řeči obhájců dnešní společnosti s oběma jejími póly: kapitálem a námezdním otroctvím (velkostatkář je nyní jen tichým společníkem kapitalisty), jako by kapitalistická společnost žila stále ještě ve stavu nejčistší panenské nevinnosti, jako by její zásady dosud nebyly rozvinuty, jako by všechny její sebeklamy nebyly ještě odhaleny, jako by veškerá její zprostituovaná skutečnost nebyla ještě obnažena! Komuna - volají - chce odstranit vlastnictví, základ veškeré civilisace! Ano, pánové, Komuna chtěla odstranit ono třídní vlastnictví, které přeměňuje práci mnoha lidí v bohatství několika málo lidí. Chtěla vyvlastnit vyvlastňovatele. Chtěla učinit individuální vlastnictví pravdou tím, že výrobní prostředky, půdu a kapitál, které jsou dnes především prostředky zotročování a vykořisťování práce, měly být přemněněny v pouhé nástroje svobodné a sdružené práce. - Avšak to právě je komunismus, "nemožný" komunismus! Ovšem, v řadách vládnoucí třídy se našli lidé, kteří jsou dosti rozumní, aby pochopili nemožnost trvání dnešního systému - a je jich nemálo - a stali se dotěrnými a velkohubými apoštoly družstevní výroby. Nemá-li však být družstevní výroba klamem a podvodem, má-li vytlačit kapitalistický systém, mají-li družstva zorganisovat národní výrobu podle společného plánu, ujmout se jejího řízení a učinit tak konec stálé anarchii a periodicky se opakujícím konvulsím, které jsou nevyhnutelným osudem kapitalistické výroby - co by to, pánové, bylo jiného než komunismus, "možný" komunismus?
Dělnická třída nežádala od Komuny žádné zázraky. Není jejím úkolem, aby uskutečňovala hotové utopie usnesením lidu. Dělnická třída ví, že k tomu, aby dosáhla svého osvobození a dospěla k oné vyšší formě života, k níž neodvratně spěje soudobá společnost svým vlastním hospodářským vývojem, k tomu že musí probojovat dlouhé boje, projít čadou dějinných procesů, které úplně změní lidi a poměry. Není jejím úkolem, aby uskutečňovala ideýly+ jejím úkolem je, aby uvolnila prvky nové společnosti, které se již vyvinuly v lůně hroutící se buržoasní společnosti. Dělnická třída, jsouc si plně vědoma svého dějinného poslání a hrdinně odhodlána jednat důstojně, může se spokojit s úsměvem jako odpovědí na tupé nadávky lokajů tisku a na poučné mentorování blahovolných buržoasních doktrinářů, kteří věšteckým tónem vědecké neomylnosti odříkávají své prázdné a sektářské pošetilosti.
Když Pařížská komuna převzala vedení revoluce do vlastních rukou, když se prostí dělníci po prvé odvážili sáhnout na výsadu své "přirozené vrchnosti" - majetných - na výsadu vládnutí, když za neslýchaně obtížných podmínek vykonávali skromně, svědomitě a úspěšně svou práci - za platy, z nichž nejvyšší nepřevyšoval ani pětinu toho, co podle slov známého vědeckého odborníka (profesora Huxleye) bylo minimem pro tajemníka londýnské školní rady - tu se starý svět svíjel v zuřivých křečích při pohledu na rudý prapor, který vlál nad radnicí jako symbol republiky práce. [...]